P. René-Luc: Oděvem Ducha Svatého je radost

20.07.2018 21:00
Mezi letošní významné hosty Katolické charismatické konference patřil P. René-Luc, který je známý svou knihou Vychoval mě gangster. Položili jsme mu několik otázek týkajících se křesťanské radosti a evangelizace i dalších témat.

Foto: Vojtěch Hlávka / Člověk a Víra

P. René-Luc se narodil v roce 1966 ve velice problematické rodině ve Francii. Obrácení prožil až v dospělosti, kněžské svěcení přijal roku 1994. Pobýval v Komunitě Blahoslavenství, spolupracoval též s P. Danielem-Angem a jeho evangelizační školou Jeunesse-Lumière. V současné době žije v městě Montpellier, kde spoluzaložil a vede misijní školu pro mladé CapMissio, působí ve studentské farnosti a věnuje se kazatelské činnosti ve Francii i v zahraničí.

Mluvil jste o tom, že by se správný křesťan měl po většinu času usmívat. Ale často to tak není. Co je to, co katolíkům chybí, v čem je problém?

V páté kapitole listu Galaťanům sv. Pavel říká, že ovocem Ducha je láska, pokoj a radost. Usmíváme se především díky ovoci Ducha Svatého, nepramení to z naší vůle. Nebudeme se smát a nutit se do toho. Věřím, že není od věci, když papež František nabádá k radosti a jeho první apoštolská exhortace se věnovala právě radosti z evangelia, radosti z evangelizace. Je třeba, aby se křesťanům vrátila do srdce tato radost. Pokud nejsme schopni být šťastní a usmívat se, musíme si položit otázku, jestli to není známka toho, že náš duchovní život není radostný. Je to jako zahrada, která nemá květiny, ve které není dostatek vody, slunce a stínu. Co se děje, jestliže není můj duchovní život oblečen v radosti? Oděvem Ducha Svatého je přece radost.

Úkolem každého křesťana je hlásat evangelium. Jak bychom měli probouzet tento úkol v lidech, aby za to cítili odpovědnost? Protože mnoho lidí chodí pouze do kostela, splní si svou „povinnost“, ale už nemluví o své víře na veřejnosti. Vy sám jste říkal, jak mohou Češi věřit v Boha, když o něm vůbec neslyšeli.

Toto je velmi závažný problém, který ale není nový, jak jsem vysvětloval v přednášce včera. Už v roce 1975 v Evangelium Nunciandi nás papež Pavel VI. činí citlivějšími na povolání křesťana k evangelizaci, ale pořád to ve společnosti není zcela běžné. A to i přesto, že o tom mluví papež Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio (1990) nebo papež František v apoštolské exhortaci Radost evangelia (2013) - evangelizace zůstává pro lidi něčím komplikovaným. Je to zřejmě proto, že to vnímáme jako cosi, co je rezervováno jen některým vyvoleným, kteří jsou na to specialisté, nikoliv něco co je pro všechny. Musíme pochopit, že je to naopak. Je to jako s radostí, je to běžné ovoce povolání křesťana. Pokud někoho máme rádi a chceme, aby i on žil v radosti, nemůžeme si to nechat pro sebe. Je potřeba, abychom se všichni více soustředili na tento aspekt misie - odpovědět na volání Ježíše „jděte do všech národů a získávejte učedníky“. Myslím, že to není o tom, že by lidé nechtěli, ale protože jim to nikdo neřekl, tak se s tím neztotožňují. To třeba změnit. A není to tak složité, stačí naslouchat papeži.

Mluvil jste také o duchovním doprovázení. Máte nějaké rady pro české kněze, jak se stát dobrým duchovním pastýřem?

K tomu, abych se stal dobrým otcem, musím být dobrým synem. Pro kněze je důležité mít dobrého duchovního doprovázejícího; aby kněz sám byl doprovázen. Zdá se to být samozřejmé, ale není to zřejmé všem. Duchovním doprovázejícím nemusí být pouze kněz, řeholní sestry mohou být velmi dobrými doprovázejícími, nebo laici, kteří jsou aktivní v církvi, mohou být také povoláni. Není to vyhrazené jen pro někoho. Myslím, že lid Boží potřebuje nacházet kněze, řeholníky i řeholnice k dispozici pro tuto „kněžskou“ dimenzi, která je časově náročná. Já sám jsem udělal takový experiment - každou středu v 19 hodin po mši jsem k dispozici pro rozhovor s lidmi bez jakékoli předchozí domluvy – ke svaté zpovědi, k duchovnímu rozhovoru. Mnozí za mnou přicházejí, aby se mne na něco zeptali, požádali o radu,… Kdybych měl jenom domluvené schůzky, nenašel bych si čas ve svém nabitém programu. Takto si kněz v týdenním plánu pravidelně vyhradí hodinu či dvě pro ty, kteří ho chtějí navštívit. Lidé si postupně zapamatují, že každou středu mají možnost navštívit kněze. I když nikdo nepřijde, je to způsob, jak pomoci ovečkám najít pastýře.

Napsal jste knihu Vychoval mě gangster, která je bestsellerem, chystáte se napsat pokračování?

První knihu jsem napsal v roce 2008 a ve Francii se prodalo více jak 50 000 výtisků. Oslovila mnoho lidí na jejich duchovní cestě a povzbudila mnoho kněží a vím i o třech mužích, kteří na základě její četby vstoupili do semináře. Z toho mám velkou radost. Připomínám, že veškerý zisk z prodeje knihy, z autorských práv atd. jde na pokrytí studia v seminářích a já si nenechávám nic. A letos v roce 2018 – deset let poté - píši novou knihu, která ve Francii vyjde v listopadu 2018. Jmenuje se "15 podobenství o věcech podstatných". Je to způsob, jakým pracuji s mládeží, skrze podobenství – jako například dnes odpoledne, kdy jsem používal přirovnání k horolezectví jako paralelu k duchovnímu růstu. Toto podobenství bude také v knize. Jednoduchá podobenství pomáhají lidem pochopit duchovní témata.

Včera jste se tu setkal s mladými, bylo jich hodně. Co pro Vás bylo zajímavé, specifické?

Překvapilo mne, že v porovnání s tím, kdy jsem tu byl před čtyřmi lety, jich bylo letos dvakrát nebo třikrát více. To mě velmi oslovilo. Cítil jsem, že jsou velmi vnímaví k tomu, co jsem jim říkal.

Na konci byla modlitba – dělám to tak často – a cítil jsem, že jsme byli pomazáni Duchem Svatým. Pomazání je přítomnost Ducha Svatého velmi silným způsobem. Cítil jsem včera velmi silně přítomnost Ducha Svatého, když jsem byl s nimi a modlili jsme se. Povzbudil jsem je, aby se opravdu angažovali a stali se misionáři mezi mladými ve svém okolí. A řekli jsme si, že až přijedu za 4 roky znovu, bude potřeba změnit prostory konání, protože tu bude tolik lidí, že bychom se sem nevešli. Oni tomu tleskali a byli šťastní. Myslím, že se touží stát misionáři. To je to, co charakterizuje novou generaci mladých lidí. Možná jsou méně tradičně nábožensky orientovaní, ale ti, kteří jsou věřící, jsou mnohem více angažovaní. Není potřeba ztrácet naději, je třeba se nadále mít rádi a dát důvěru mladým lidem v české církvi.

(Zdroj: Radka Blajdová / ČBK, Karmelitánské nakladatelství)